Už od
prosince jsem nemluvila o ničem jiném, než o tom jak se těším na Ledopádovou
stovku, kterou jsme chtěli stejně jako loni jít společně s mým mužem Petrem.
Sice avizoval termínovou kolizi s tradiční italskou Marcialongou, ale protože
kvůli nedostatku sněhu letos ještě nestál na běžkách, zůstávala jsem klidná a
přesvědčená, že na Marciu nepojede a půjdeme na stovku. Dva týdny před termínem
však na popud Juraje vyrazili do Bedřichova na běžky a tam se to stalo!!! Peťa
zjistil, že je v laufu, na běžkách se cítí dobře a že by byl hřích na
Marciu nejet. Tož co Vám budu povídat – faaaakt jsem byla naštvaná. Tož jsem
začala shánět někoho, kdo by se mnou šel a zároveň do mě hučel Peťa, ať jsem
normální, uvědomím si, že jsem od říjnového návratu z USA nic nedělala,
tak ať nevymýšlím nesmysly a jdu na krátkou… No nahlodal mě slušně… Přesto jsem
na facebook hodila dotaz do pléna mých přátel, kamarádů a známých, jestli se
neozve někdo, kdo by se mnou těch 110, nebo 58 km šel. A kupodivu se ozval ten,
který to všechno spískal – Juraj :-) Měla jsem z toho velkou radost a
dohodli jsme se na trase 58 km, protože přestože Juraj dělá cyklistiku a
triatlony, tak na dálkovém pochodu ještě nebyl a vyhodnotili jsme, že
Ledopádová stovka není ta nejvhodnější a nejjednodušší premiéra :-) Pár dní na
to napsala Romča, s kterou se známe z přechodu Rumunských hor, že by
šla taky a to už jsem věděla, že máme nakročeno ke kvalitnímu zážitku :-) Sice
se pak ještě ozvala Svaťa s tím, že oni stovku jdou a můžu se přidat, což
byla neskutečně lákavá nabídka, ale tím že už jsem nalanařila Juraje a Romču na
dětskou trasu, tak už bylo rozhodnuto.
Pátek se nesl
v duchu neskutečného blázince. Hromada práce, nutnost doma uklidit, aby
kamarádku Álu, která mi měla na víkend pohlídat Tondu, netrefil šlak a pak samozřejmě balení na pochod, které se výrazně protáhlo kvůli
skutečnosti, že jsem za posledních několik měsíců plíživě dost přibrala a ve všem
jsem si připadala jak sumo na útěku. Nakonec jsme vše stihli a jen s malým
zpožděním proti původnímu plánu jsme vyrazili směr Šluknovský výběžek. Cesta
proběhla bez problému a Juraj nás všechny pobavil, když při předjíždění dvou kamionů
objevil novou techniku, jak se vyhnout fotce z radaru – začali jsme tomu říkat „jízda
levým pruhem“ :-) V Mikulášovicích jsme se navečeřeli (řízek o velikosti
sedla z babety byl výýýborný), dali pivko a přesunuli se do tělocvičny,
kde jsme ukořistili šatnu, rozbalili spacáky a dali ještě jeden chmelový ionťák
na dobrou noc.
Zabrali jsme si šatnu, kde bylo nejen teplo, ale měli jsme to i blízko na záchody |
Ionťák na dobrou noc |
Kdo mě zná,
tak ví, že vstávání nepatří k mým silným stránkám. Přesto jsem byla vzhůru
nezvykle brzo a měla jsem tak dost času a pohody na přípravu všeho potřebného
včetně řasenky, což Juraj okomentoval překvapeným „Jako really?!“ Jakoby
neznal mé motto „Není důležité vyhrát, ale dobře při tom vypadat“ :-) Nasedli jsme
do busu, který nás měl přepravit na start do Starých Křečan. Udělali jsme si
registraci, dámy si daly místo snídaně předstartovní pivko a před 8 hodinou
jsme vyrazili na trať. Prvních několik kilometrů jsme neměli s orientací problém.
Sice jsme minuli odbočku na Köglerovu naučnou stezku, ale naštěstí jsme si
zašli jen cca 10 minut a právě tady zazněla od jednoho pána jedna z klíčových
vět celého dne „Já to říkám, že se nevyplácí být rychlý!“. Kdyby jen tušil,
kolikrát si během dne ještě na tuto jeho větu vzpomenu :-) Seběh dolů se místy podobal
bahenním lázním, ale co by to byla za ultra bez pořádně zablácených bot?! Bláto
místy schovávalo ledové plotny a jedna taková poslala Romču k zemi.
Naštěstí z toho vyšla jen se zabláceným zadkem a bez zranění.
Snídaně šampionů |
Na konci Koglerovy naučné stezky |
Pak už přišly
ty opravdové krásy, jako jsou Kinského vyhlídka a Kyjovský hrádek. Pod Kinského
vyhlídkou nechávám o skálu opřené hole v domnění, že se určitě budeme
vracet a aspoň budu mít volné ruce na šplhání po ledových schodech… Nejsem
jediná, kdo zjistil, že to byla chyba, ale nebojme se si přiznat, že já jsem to
hovado, které tuto vlnu spustilo :-D Neboť když tam všichni viděli opřené hole,
tak si je tam několik lidí odložilo taky a když jsme se vraceli, tak tam těch
holí nebylo málo… Tímto se omlouvám všem, kteří se mnou inspirovali, a uznávám,
že opravdu nejsem příklad hodný následování.
Cesta na Kinského vyhlídku |
Cestou na Kinského vyhlídku |
Cestou na Kyjovský hrádek - tady ještě všichni pohromadě :-) |
Kolem Kyjovského hrádku |
Cesta přes Úzké schody na Tokáň
nám krásně utekla. Sice jsme místy drobně váhali kudy tudy, ale po konzultaci s itinerářem
a spolupochodníky jsme našli cestu do
útulné hospůdky, kde nás čekala milá kontrola s Luckou. Dostali jsme
úžasnou gulášovou polívku, Juraj si dal kofolu a my s Romčou pivko. Při
odchodu z hospody začal být Juraj nervózní, že nejdeme tak rychle jak
předpokládal a že tímto tempem nebudeme večer v Praze. Juraj měl totiž na
večer v Praze domluvenou večeři a vínko a naše courání se mu vůbec
nehodilo do časového plánu :-D :-D Kousek za Tokáni mu bouchly saze a na
dlouhou chvíli jsme ho ztratily z očí a pokračovaly samy dvě.
Úzké schody |
Po
zledovatělé cestě „co krok to vášeň“, jsme se dostaly k tajné kontrole na
Turistický most, na kterou jsem se po loňsku moooooc těšila. A opět
nezklamala!! Co víc – díky ní jsme objevily palivo na zbylých 25 km. Když jsme
viděly, že si tam dámy dávají ruma, tak jsme si s Romčou řekly, že si dáme
taky, ale slečna nám říká „A nechcete radši zelenou“. Tak jsme na sebe mrkly a
bylo jasno! Slečna naší volbu pochválila větou, která nás dostala do kolen „Dobře
děláte! Jezdím na zelenou, po rumu bliju!!“ :-D :-D Zelená nás perfektně
nakopla, takže uklouzané výstupy na Brtnický hrádek, Oponu a ledopády Varhany a
Sloup jsme zvládly raz dva. Při šplhání na Brtnický hrádek jsme potkaly Juraje,
který už se vracel z kontrol a běžel jak urvaný z řetězu. Tak jsme na
něho houkly, jestli s náma počítá na cestu do Prahy, na což nám odpověděl,
že si není jistý. Tak jsme v tu chvíli nevěděly, jestli žertuje, nebo to
myslí vážně, ale spíš jsme počítaly s tím, že dneska už ho neuvidíme. Tak
jsme si pro jistotu domluvily odvoz na neděli s dvěma sympaťáky, s kterými
jsme se často předbíhali :-)
Turistický most, aneb jedeme na zelenou!! |
Jak jsme stoupaly
údolím Vlčího potoka, tak zelená pomalu přestávala účinkovat, přicházela drobná krize a obě jsme se těšily zpátky do Starých Křečan, kde nás čekala
kontrola v hospodě. Ale věděly jsme, že těch 8 km nám ještě chvilku potrvá.
Výstup na Vlčí horu byl pěkně pekelný a z hladu se mi začaly dělat mžitky
před očima. Vyhodnotila jsem, že do hospody nevydržím a v rychlosti jsem do
sebe nasoukala klobásu a Romča colu. Cestou z Vlčí hory Romču píchlo v koleni
a vypadalo to fakt špatně a bála jsem se, jestli bude v pohodě. Ale když
jsem jí řekla, že do hospody na zelenou je to už jen 3 km, tak se rozběhla jak
laňka a dohnala jsem ji až na začátku Křečan :-D To furt říkám, že motivace je
třeba…
Polívka už na
nás bohužel nezbyla, tak jsme místo toho dostaly párek, daly jsme si velkou
zelenou (malá by nám až do cíle nevydržela), chvilku jsme poseděly i s pánem,
s kterým jsme se pořád potkávaly (bohužel nevím, jak se jmenuje, říkejme
mu třeba Jarda), a ten nám prozradil, že jeho kamarád Pepa je už v cíli stovky,
skončil na 6. místě a hlásil, že ty poslední kilometry nejsou úplně zadarmo,
tak jsem se bála, co nás čeká… Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy. První
kilometry byly překvapivě jednoduché a hlavou mi furt vrtaly Jardova slovo,
protože někdo, kdo doběhne stovku šestý, neřekne jen tak o něčem, že to není
jednoduché. A pak to přišlo – odbočka doprava a kam až jsem dohlédla, stoupaly
do kopce odrazky. Musela jsem se nahlas zasmát, protože mi hned bylo jasné, že
tohle nebude procházka růžovým sadem a pro jistotu se ještě rozpršelo. Vysápaly
jsme se na vrchol Vlčice a přes stromy, listí a pařezy se opatrně pustily dolů.
Po krátkém bloudění u Kunratic jsme se rozhodly, že se budeme držet Jardovy věty, že být rychlý se nevyplácí a až na vrchol Hrazeného jsme šly pomalu a držely
se ve skupince dalších pochodníků. Za Hrazeným jsme dohnaly sympatického
stovkaře, s kterým jsme došly až do cíle. Naštěstí jsme měla ještě zbytek
baterky, který jsem použila na mapovou konzultaci, protože orientace na louce
byla v té tmě malinko těžší. Furt pršelo a foukal šílený vítr, tak už jsme
se těšily do hospody.
Od Juraje
jsme pořád neměly žádné zprávy, tak jsem mu ze Starého Hraběcí psala, že už to
máme kousek do cíle a jestli tam je, nebo už fičel do Prahy. Zpráva, že je v hospodě,
čeká na nás a máme pohnout zadkem, mi udělala radost, akorát se opět projevil
zákon schválnosti a pravdivost rčení, že spěchat se nevyplácí. Těsně před
Mikulášovicemi byla zmoklá, chcípla šipka, u níž jsme nedokázali identifikovat,
kam má směřovat a protože před námi nikdo nebyl, tak jsme fakt netušili kam.
Naštěstí nás během chvilky došel pár, s jejichž pomocí jsme našli cílovou
hospodu u Huberta, která vypadala úúúúplně jinak než loni – asi jsem loni byla
faaaaakt prošitá, když jsem tam přicházela :-D
V hospodě
nás čekal Juraj, který pro nás měl objednané dva panáky zelené. Dorazil víc jak
hoďku před náma, takže už byl osprchovaný a nachystaný na cestu. My jsme si s
Romčou vyzvedly diplomy, koply do sebe panáka a všichni tři jsme jeli do
tělocvičny nabalit věci a nabrat ještě jednoho stovkaře, který chtěl do Prahy.
Nasedly jsme do auta a přišel vrchol celého dne – Juraj pro nás měl v autě
připravené vychlazené piva!!! Tak tomu říkám naprosto epesní servis, který si zaslouží metál! :-) Cesta do
Prahy utekla rychle, protože Juraj jel jako zvíře. Kousek před Prahou na nás na
všechny padla únava a chudák pan řidič měl auto, které spalo a smrdělo :-) Při
spánku mi tak ztuhly záda a nohy, že jsem na Proseku skoro ani nemohla
vystoupit a hekala jsem na celou ulici. Doma nás čekaly kamarádky Ála s Káťou a Tonda,
kteří byli to nejlepší přivítání. Zatímco jsme ze sebe s Romčou dělaly
zase lidi, tak nám holky ohřály večeři a uvařily čaj, což byla úžasná tečka za
celým dnem.
Brtnické
Ledopády 2016 opět nezklamaly a moc jsem si je užila! Nakonec jsem i ráda, že
jsem šla jen dětskou trasu, protože aspoň nejsem tak zničená a fakt jsem si to užila. Romča i Juraj
byli skvělí parťáci a hlavně s Romčou jsme si to spolu užily a za svůj
výkon si zaslouží obrovský respekt, protože to byl její první delší pochod a
zvládla ho parádně! Posledních 15 kilometrů jsem měla hroznou chuť běžet, ale měla jsem pocit, že už by to na Romču bylo moc, tak jsem se radši snažila jen jít tempo, abychom v tom dešti a větru nepromrzly. Každopádně dnes ráno chodila, jako bychom včera byly jen na procházce v parku, tak jsem si říkala, jestli jsem nás zbytečně nešetřila :-D Doufám, že to nebyla naše poslední společná akce a že zase vyrazíme někam po zelené :-)
A na závěr básnička, kterou mi cestou poslal moje maminka: "Jedeme, jedeme, máme oči zelené" A my jedemeeeeeeeeeeeeee :-) Tak ahoj příště!
Bamboochkaa
Super report! As always! .-)
OdpovědětVymazatUplne to vidim! Pri veceri U Vladaru jsme sedeli u jednoho stolu, mezi ledopadama jsme se zdravili, velebeni zelene ve Vidni jsem byl taky svedkem, zkratka, je to pravda pravdouci. Navic jsi to krasnym zpusobem popsala, diky, Jarda.
OdpovědětVymazatAhoj Jardo, díky že jsme si k tobě mohli v pátek večer přisednout a doufám, že jsme ti nevykecali díru do hlavy :-D Krásný den! A.
Vymazat