neděle 31. ledna 2016

Brtnické Ledopády 2016, aneb frčíme na zelenou!

Už od prosince jsem nemluvila o ničem jiném, než o tom jak se těším na Ledopádovou stovku, kterou jsme chtěli stejně jako loni jít společně s mým mužem Petrem. Sice avizoval termínovou kolizi s tradiční italskou Marcialongou, ale protože kvůli nedostatku sněhu letos ještě nestál na běžkách, zůstávala jsem klidná a přesvědčená, že na Marciu nepojede a půjdeme na stovku. Dva týdny před termínem však na popud Juraje vyrazili do Bedřichova na běžky a tam se to stalo!!! Peťa zjistil, že je v laufu, na běžkách se cítí dobře a že by byl hřích na Marciu nejet. Tož co Vám budu povídat – faaaakt jsem byla naštvaná. Tož jsem začala shánět někoho, kdo by se mnou šel a zároveň do mě hučel Peťa, ať jsem normální, uvědomím si, že jsem od říjnového návratu z USA nic nedělala, tak ať nevymýšlím nesmysly a jdu na krátkou… No nahlodal mě slušně… Přesto jsem na facebook hodila dotaz do pléna mých přátel, kamarádů a známých, jestli se neozve někdo, kdo by se mnou těch 110, nebo 58 km šel. A kupodivu se ozval ten, který to všechno spískal – Juraj :-) Měla jsem z toho velkou radost a dohodli jsme se na trase 58 km, protože přestože Juraj dělá cyklistiku a triatlony, tak na dálkovém pochodu ještě nebyl a vyhodnotili jsme, že Ledopádová stovka není ta nejvhodnější a nejjednodušší premiéra :-) Pár dní na to napsala Romča, s kterou se známe z přechodu Rumunských hor, že by šla taky a to už jsem věděla, že máme nakročeno ke kvalitnímu zážitku :-) Sice se pak ještě ozvala Svaťa s tím, že oni stovku jdou a můžu se přidat, což byla neskutečně lákavá nabídka, ale tím že už jsem nalanařila Juraje a Romču na dětskou trasu, tak už bylo rozhodnuto.
Pátek se nesl v duchu neskutečného blázince. Hromada práce, nutnost doma uklidit, aby kamarádku Álu, která mi měla na víkend pohlídat Tondu, netrefil šlak a pak samozřejmě balení na pochod, které se výrazně protáhlo kvůli skutečnosti, že jsem za posledních několik měsíců plíživě dost přibrala a ve všem jsem si připadala jak sumo na útěku. Nakonec jsme vše stihli a jen s malým zpožděním proti původnímu plánu jsme vyrazili směr Šluknovský výběžek. Cesta proběhla bez problému a Juraj nás všechny pobavil, když při předjíždění dvou kamionů objevil novou techniku, jak se vyhnout fotce z radaru – začali jsme tomu říkat „jízda levým pruhem“ :-) V Mikulášovicích jsme se navečeřeli (řízek o velikosti sedla z babety byl výýýborný), dali pivko a přesunuli se do tělocvičny, kde jsme ukořistili šatnu, rozbalili spacáky a dali ještě jeden chmelový ionťák na dobrou noc.
Zabrali jsme si šatnu, kde bylo nejen teplo, ale měli jsme to i blízko na záchody





Ionťák na dobrou noc
Kdo mě zná, tak ví, že vstávání nepatří k mým silným stránkám. Přesto jsem byla vzhůru nezvykle brzo a měla jsem tak dost času a pohody na přípravu všeho potřebného včetně řasenky, což Juraj okomentoval překvapeným „Jako really?!“ Jakoby neznal mé motto „Není důležité vyhrát, ale dobře při tom vypadat“ :-) Nasedli jsme do busu, který nás měl přepravit na start do Starých Křečan. Udělali jsme si registraci, dámy si daly místo snídaně předstartovní pivko a před 8 hodinou jsme vyrazili na trať. Prvních několik kilometrů jsme neměli s orientací problém. Sice jsme minuli odbočku na Köglerovu naučnou stezku, ale naštěstí jsme si zašli jen cca 10 minut a právě tady zazněla od jednoho pána jedna z klíčových vět celého dne „Já to říkám, že se nevyplácí být rychlý!“. Kdyby jen tušil, kolikrát si během dne ještě na tuto jeho větu vzpomenu :-) Seběh dolů se místy podobal bahenním lázním, ale co by to byla za ultra bez pořádně zablácených bot?! Bláto místy schovávalo ledové plotny a jedna taková poslala Romču k zemi. Naštěstí z toho vyšla jen se zabláceným zadkem a bez zranění.
Snídaně šampionů

Na konci Koglerovy naučné stezky
Pak už přišly ty opravdové krásy, jako jsou Kinského vyhlídka a Kyjovský hrádek. Pod Kinského vyhlídkou nechávám o skálu opřené hole v domnění, že se určitě budeme vracet a aspoň budu mít volné ruce na šplhání po ledových schodech… Nejsem jediná, kdo zjistil, že to byla chyba, ale nebojme se si přiznat, že já jsem to hovado, které tuto vlnu spustilo :-D Neboť když tam všichni viděli opřené hole, tak si je tam několik lidí odložilo taky a když jsme se vraceli, tak tam těch holí nebylo málo… Tímto se omlouvám všem, kteří se mnou inspirovali, a uznávám, že opravdu nejsem příklad hodný následování. 
Cesta na Kinského vyhlídku

Cestou na Kinského vyhlídku

Cestou na Kyjovský hrádek - tady ještě všichni pohromadě :-)

Kolem Kyjovského hrádku
Cesta přes Úzké schody na Tokáň nám krásně utekla. Sice jsme místy drobně váhali kudy tudy, ale po konzultaci s itinerářem a  spolupochodníky jsme našli cestu do útulné hospůdky, kde nás čekala milá kontrola s Luckou. Dostali jsme úžasnou gulášovou polívku, Juraj si dal kofolu a my s Romčou pivko. Při odchodu z hospody začal být Juraj nervózní, že nejdeme tak rychle jak předpokládal a že tímto tempem nebudeme večer v Praze. Juraj měl totiž na večer v Praze domluvenou večeři a vínko a naše courání se mu vůbec nehodilo do časového plánu :-D :-D Kousek za Tokáni mu bouchly saze a na dlouhou chvíli jsme ho ztratily z očí a pokračovaly samy dvě.

Úzké schody
Po zledovatělé cestě „co krok to vášeň“, jsme se dostaly k tajné kontrole na Turistický most, na kterou jsem se po loňsku moooooc těšila. A opět nezklamala!! Co víc – díky ní jsme objevily palivo na zbylých 25 km. Když jsme viděly, že si tam dámy dávají ruma, tak jsme si s Romčou řekly, že si dáme taky, ale slečna nám říká „A nechcete radši zelenou“. Tak jsme na sebe mrkly a bylo jasno! Slečna naší volbu pochválila větou, která nás dostala do kolen „Dobře děláte! Jezdím na zelenou, po rumu bliju!!“ :-D :-D Zelená nás perfektně nakopla, takže uklouzané výstupy na Brtnický hrádek, Oponu a ledopády Varhany a Sloup jsme zvládly raz dva. Při šplhání na Brtnický hrádek jsme potkaly Juraje, který už se vracel z kontrol a běžel jak urvaný z řetězu. Tak jsme na něho houkly, jestli s náma počítá na cestu do Prahy, na což nám odpověděl, že si není jistý. Tak jsme v tu chvíli nevěděly, jestli žertuje, nebo to myslí vážně, ale spíš jsme počítaly s tím, že dneska už ho neuvidíme. Tak jsme si pro jistotu domluvily odvoz na neděli s dvěma sympaťáky, s kterými jsme se často předbíhali :-)
Turistický most, aneb jedeme na zelenou!!
Jak jsme stoupaly údolím Vlčího potoka, tak zelená pomalu přestávala účinkovat, přicházela drobná krize a obě jsme se těšily zpátky do Starých Křečan, kde nás čekala kontrola v hospodě. Ale věděly jsme, že těch 8 km nám ještě chvilku potrvá. Výstup na Vlčí horu byl pěkně pekelný a z hladu se mi začaly dělat mžitky před očima. Vyhodnotila jsem, že do hospody nevydržím a v rychlosti jsem do sebe nasoukala klobásu a Romča colu. Cestou z Vlčí hory Romču píchlo v koleni a vypadalo to fakt špatně a bála jsem se, jestli bude v pohodě. Ale když jsem jí řekla, že do hospody na zelenou je to už jen 3 km, tak se rozběhla jak laňka a dohnala jsem ji až na začátku Křečan :-D To furt říkám, že motivace je třeba…
Polívka už na nás bohužel nezbyla, tak jsme místo toho dostaly párek, daly jsme si velkou zelenou (malá by nám až do cíle nevydržela), chvilku jsme poseděly i s pánem, s kterým jsme se pořád potkávaly (bohužel nevím, jak se jmenuje, říkejme mu třeba Jarda), a ten nám prozradil, že jeho kamarád Pepa je už v cíli stovky, skončil na 6. místě a hlásil, že ty poslední kilometry nejsou úplně zadarmo, tak jsem se bála, co nás čeká… Nasadili jsme čelovky a vyrazili do tmy. První kilometry byly překvapivě jednoduché a hlavou mi furt vrtaly Jardova slovo, protože někdo, kdo doběhne stovku šestý, neřekne jen tak o něčem, že to není jednoduché. A pak to přišlo – odbočka doprava a kam až jsem dohlédla, stoupaly do kopce odrazky. Musela jsem se nahlas zasmát, protože mi hned bylo jasné, že tohle nebude procházka růžovým sadem a pro jistotu se ještě rozpršelo. Vysápaly jsme se na vrchol Vlčice a přes stromy, listí a pařezy se opatrně pustily dolů. Po krátkém bloudění u Kunratic jsme se rozhodly, že se budeme držet Jardovy věty, že být rychlý se nevyplácí a až na vrchol Hrazeného jsme šly pomalu a držely se ve skupince dalších pochodníků. Za Hrazeným jsme dohnaly sympatického stovkaře, s kterým jsme došly až do cíle. Naštěstí jsme měla ještě zbytek baterky, který jsem použila na mapovou konzultaci, protože orientace na louce byla v té tmě malinko těžší. Furt pršelo a foukal šílený vítr, tak už jsme se těšily do hospody.
Od Juraje jsme pořád neměly žádné zprávy, tak jsem mu ze Starého Hraběcí psala, že už to máme kousek do cíle a jestli tam je, nebo už fičel do Prahy. Zpráva, že je v hospodě, čeká na nás a máme pohnout zadkem, mi udělala radost, akorát se opět projevil zákon schválnosti a pravdivost rčení, že spěchat se nevyplácí. Těsně před Mikulášovicemi byla zmoklá, chcípla šipka, u níž jsme nedokázali identifikovat, kam má směřovat a protože před námi nikdo nebyl, tak jsme fakt netušili kam. Naštěstí nás během chvilky došel pár, s jejichž pomocí jsme našli cílovou hospodu u Huberta, která vypadala úúúúplně jinak než loni – asi jsem loni byla faaaaakt prošitá, když jsem tam přicházela :-D
V hospodě nás čekal Juraj, který pro nás měl objednané dva panáky zelené. Dorazil víc jak hoďku před náma, takže už byl osprchovaný a nachystaný na cestu. My jsme si s Romčou vyzvedly diplomy, koply do sebe panáka a všichni tři jsme jeli do tělocvičny nabalit věci a nabrat ještě jednoho stovkaře, který chtěl do Prahy. Nasedly jsme do auta a přišel vrchol celého dne – Juraj pro nás měl v autě připravené vychlazené piva!!! Tak tomu říkám naprosto epesní servis, který si zaslouží metál! :-) Cesta do Prahy utekla rychle, protože Juraj jel jako zvíře. Kousek před Prahou na nás na všechny padla únava a chudák pan řidič měl auto, které spalo a smrdělo :-) Při spánku mi tak ztuhly záda a nohy, že jsem na Proseku skoro ani nemohla vystoupit a hekala jsem na celou ulici. Doma nás čekaly kamarádky Ála s Káťou a Tonda, kteří byli to nejlepší přivítání. Zatímco jsme ze sebe s Romčou dělaly zase lidi, tak nám holky ohřály večeři a uvařily čaj, což byla úžasná tečka za celým dnem.
Brtnické Ledopády 2016 opět nezklamaly a moc jsem si je užila! Nakonec jsem i ráda, že jsem šla jen dětskou trasu, protože aspoň nejsem tak zničená a fakt jsem si to užila. Romča i Juraj byli skvělí parťáci a hlavně s Romčou jsme si to spolu užily a za svůj výkon si zaslouží obrovský respekt, protože to byl její první delší pochod a zvládla ho parádně! Posledních 15 kilometrů jsem měla hroznou chuť běžet, ale měla jsem pocit, že už by to na Romču bylo moc, tak jsem se radši snažila jen jít tempo, abychom v tom dešti a větru nepromrzly. Každopádně dnes ráno chodila, jako bychom včera byly jen na procházce v parku, tak jsem si říkala, jestli jsem nás zbytečně nešetřila :-D Doufám, že to nebyla naše poslední společná akce a že zase vyrazíme někam po zelené :-)
A na závěr básnička, kterou mi cestou poslal moje maminka: "Jedeme, jedeme, máme oči zelené" A my jedemeeeeeeeeeeeeee :-) Tak ahoj příště!
Bamboochkaa

3 komentáře:

  1. Uplne to vidim! Pri veceri U Vladaru jsme sedeli u jednoho stolu, mezi ledopadama jsme se zdravili, velebeni zelene ve Vidni jsem byl taky svedkem, zkratka, je to pravda pravdouci. Navic jsi to krasnym zpusobem popsala, diky, Jarda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Jardo, díky že jsme si k tobě mohli v pátek večer přisednout a doufám, že jsme ti nevykecali díru do hlavy :-D Krásný den! A.

      Vymazat